poznámky | ego
Ego = já je ztotožňování se s formami, především myšlenkovými a emocemi.
Jádro našeho myšlení je podmíněno minulostí, dětstvím, výchovou, kulturou, rodinným zázemím a podobně. Základem veškeré myšlenkové činnosti jsou určité neustále se opakující myšlenky a emoce s nimiž se nejvíce ztotožňujeme.
Například: ztotožnění s vnějším vzhledem, s dlouhotrvající záští, pojetí sebe sama jako lepšího než ostatní či ne tak dobrého jako ostatní, jako úspěšného nebo neúspěšného, necháváme se ovládat pocity, že jsem osamělá bytost, že mě nikdo nemá rád, ztotožňujeme se s věcmi — z mé hračky se později stane mé auto, můj dům, mé oblečení, atd.
Člověk v tom hledá sám sebe, ale nakonec stejně neuspěje a ztrácí se v tom. To je osudem ega.
Prvotní příčinou utrpení není nikdy situace samotná, ale to co si o ní myslíme. Pochopení základních mechanismů fungování ega nás přivede k celistvosti. Pokud ho nerozpoznáme, tak nás znovu a znovu přinutí, abychom jsme se s ním ztotožňovali.
Největším zázrakem je, spojení s vlastním pravým Já, které předchází všem slovům, myšlenkám, mentálním soudům a obrazům.
V momentě, kdy pochopíme, čím nejsme, vědomí toho kým jsme, přijde samo.
Některé projevy ega:
Chtění udržuje ego při životě mnohem víc než vlastnictví. Ego chce víc „chtít“, než mít. Výsledkem nespokojených tužeb je pak nervozita, neklid, nuda, úzkost, nespokojenost.
Ego hledá chyby na těch druhých a stěžuje si na ně. Tím, že budu druhého kritizovat a odsuzovat, získám pocit nadřazenosti, cítím se být lepší než ostatní.
Pocity křivdy nás nechávají v zajetí ega. Křivda nemá žádný jiný účel, jen posílit falešnou představu o sobě a upevňovat ego. A co tvoří tu křivdu — staré myšlenky a emoce, které si neustále vláčíme s sebou.
Ego si bere všechno osobně. Reaguje různými emocemi, obranným postojem a někdy i agresivním útokem.
To co nesnášíme na ostatních a na co reagujeme, se nachází i v nás — je to forma ega.
To, čemu obvykle říkáme „zamilovanost“, jsou většinou jen zesílená egoistická chtění a potřeby. Staneme se závislými na partnerovi nebo přesněji na vlastní představě o něm. Pravá láska neobsahuje žádné chtění.
Ego má na víc mnohdy zcela protichůdné touhy. Každou chvíli chce něco jiného nebo vůbec neví, co chce; jedno však ví jistě, nechce to, co právě teď je — přítomný okamžik, protože je živeno z minulosti a z myšlenek na budoucnost. Jen „přítomnost“ nás může osvobodit od ega.
Ego má mnoho tváří. Je přímo neuvěřitelné, do jaké míry si ego není schopné uvědomit samo sebe a vidět následky svého jednání. Vůbec mu nedochází, že dělá přesně to, za co odsuzuje ostatní. Když se na to poukáže, zuřivě začne všechno popírat, vytasí bystré argumenty a fakta překroutí. Dělají to jednotlivci, dělají to společnosti, dělají to vlády. Když všechno ostatní selže, ego se uchyluje ke křiku nebo dokonce k fyzickému násilí.
Obsah ega je u každého člověka jiný. Struktura je však vždy stejná, pohánějí ho stejné mechanismy.
Identifikace s myšlenkami a emocemi a reakcemi zanikne automaticky sama, jakmile si ji uvědomíme. Tento proces nemá nic s potlačováním.
Již před více než 2500 lety starověcí duchovní učitelé rozpoznali, že lidská mysl je vážně narušená egoismem.
Ego není špatné — je jen nevědomé.
Když začneme pozorovat vlastní ego, postupně ho překonáme.
Nebudeme s ním bojovat, nebudeme ho brát tolik vážně, dokážeme se nad ním i zasmát. Prohlednutí, uvědomění a transformace iluze ega znamená totiž její konec, osvobození z koloběhu utrpení.