zkušenosti klientů

terapie o mně

Nedostatek lásky, nedostatek pozornosti

Zdena (49 let)

Opakovaně prožívám silnou bolest ve vztahu, že mě manžel nevnímá, že mě nemá rád. Dlouhodobě žiji v pocitech frustrace a osamocení.

Průchody otvírají velkou bolest z dětství nedostatek lásky a pozornosti od rodičů. Nevnímáte mě. Vidíte jenom moji starší sestru. Veškerá pozornost jde na moji sestru, protože je nemocná. Žárlím na sestru, dělám rodičům naschvály. Mami ty mě nevidíš, pláču, moc to bolí. Já přece nejsem tak špatná. Křičím, mami, tati já jsem tady taky. Nikdo mě nemá rád, nikdo mě nevidí. Nejradši bych si vzala život. Není to jednoduchý škemrat o lásku.

Uvědomuji si, jak moje nenaplněná potřeba zatěžuje vztah, už to chápu, postupně se vzdávám této potřeby, je to osvobozující pro mě i pro moji rodinu.

Znovuprožití devíti měsíců v děloze

Klára (36 let)

Od 15 let jsem trpěla velkou nespavostí a depresemi, byla mě diagnostikovaná maniodepresivní psychóza, schizoafektivní porucha.

Léčba nezabírala, léky zmírňovaly projevy, ale po určitém čase se vše vracelo ještě v silnějších psychických bolestech, bylo to tak těžké, že jsem si přála smrt s pocity, že to už nevydržím. Měla jsem stále silné záchvaty smutku, depresí, měla jsem i problém chodit do svého bytu, raději jsem se zdržovala venku.

Pro průchody jsem se rozhodla, že jsem vyzkoušela ledacos, jak z klasické medicíny, tak z alternativní, ale silná psychická bolest neustupovala, naopak. Lékaři si se mnou nevěděli rady, nebylo jednoduché pro mě najít adekvátní lék.

Při průchodech se potím, cítím horkost v celém těle, červenají mě uši, zvýšil se mě tlak, dělá se mě nevolno, je mi na zvracení, svírá se mi krk, přichází pocit paniky, že umřu. Už nemůžu, je to hrozný, propadám do beznaděje, strašná nechuť něco dělat. Všechno je tak namáhavý, nemám sílu. Vydávám zvuky, takové vzdychání. Přicházejí vlny smutku. Mami kde jsi, mě je tu smutno. Tělo se chvěje, mám pocit, jako kdybych byla zavřená, jako bych chtěla z toho ven. Stále naříkám.

Cítím, že jsem v děloze matky, vnímám, že matka je smutná. Prociťuji ten smutek, který je i ve mně, pláču, vnímám, jak moje matka se trápí, umřela ji maminka a já v tom smutku jsem s ní. Cítím se opuštěná, osamocená. Vidím se v tom bytě, dochází mě, že to je děloha, kde jsem devět měsíců byla uvězněná v pocitech mé matky. Opakovaně se vracím do dělohy a prociťuji silnou psychickou bolest jak na úrovni mentální tak fyzické, opakovaně prožívám mé narození, které bylo spojené s dalšími traumaty — přidušení, zaseknutí v porodních cestách. Musela jsem si zpracovat i těžké zahlcení z 8 let, kdy jsem podstoupila náročnou operaci ledvin.

Po roce a půl se nám s Janou podařilo můj stav trvale stabilizovat, léky užívám na nejnižších dávkách, znovu jsem se plně zapojila do života.

Poznámka:

Zatěžující situace nastávající matky, nad kterou neměla kontrolu, přímo ovlivnila ještě nenarozené dítě. Matčina bolest předznamenala celý proces příchodu na svět. Již několik týdnů po početí je plod schopný reagovat na podněty a pamatovat si je.

U Kláry se objevovali neobvyklé záblesky vědomí — mimosmyslové vnímání, parapsychologické zážitky.

Bylo zřejmé, že pod obrovským tlakem primární bolesti se vzedmula energie Kundaliní. Klára procházela silnou psychospirituální krizí, i to se podařilo stabilizovat.

Uvíznutí

Věra (60 let)

Hlavní motivací proč jsem začala docházet na průchody, bylo časté nachlazení po dobu dvaceti let, umocňovalo to ve mně pocity beznaděje.

Zažívám stavy rezignace, nic nemá smysl, když se začnu věnovat nějaké činnosti, tak po určité době to vzdám, cítím smutek a chce se mně brečet. Začala jsem se tomu stavu otvírat, ne ho potlačovat, hůř se mě dýchá, bolí mně hlava v oblasti čela. Nevím, co mám dělat, cítím se sevřená, nevím, co se na mě chce. Je to pro mě těžký když tím procházím. Mám u toho pocity, že to nemá konce, nekonečná únava. Já se tak snažím, musím pořád odolávat překážkám. Cítím jako by mě něco drželo, jako bych někde uvízla.

Uvědomila jsem si, že jsem v porodních cestách a nemůžu jít dál, uvízla jsem, vzdávám to, jsem vyčerpaná, přichází stav rezignace, beznaděje. Myslím, že moje nachlazení s pocity jsou symbolické projevy, jak se osvobodit.

Poznámka:

Pocity uvíznutí v porodních cestách se můžou rozvinout ve všeobecné pocity rezignace, uvíznutí v nemoci, prostě znovu se přehrává symbolicky prvotní zkušenost uvíznutí. Tito lidé se nikdy nemohou cítit volní a svobodní, protože všechny jejich pocity se odvíjejí od prvotního pocitu uvěznění. U klientky K. se její pocity uvíznutí transformovali do „nemůžu dál“, „nedokážu ráno vstát z postele“.

Jakmile se nalezl a procítil prvotní otisk, přestali se klientky obávat života, mění se v někoho kdo si je sám sebou vědom, mají klidnější reakce na situace, které by prožívaly ve větších emocích.

Závislost

Jan (19 let)

Anestetika, které mé matce podali, aby porod tolik nebolel, mě málem usmrtili, měl jsem prudkou reakci, zamotal jsem se do pupeční šňůry a začal jsem se škrtit, matka vůbec nevěděla, že jsem se narodil přidušený. Nedali mě čas, abych se vzpamatoval a hned mě odnesli od matky. Když mě k matce přinesli, cítil jsem, jak mě matka nechce, že jsem kluk, prožívám velkou bolest z odmítnutí, Jana mě drží za ruku, abych to ustál, moc to bolí znovu to prožívat. Při průchodech se otevřelo mnoho zranění z porodu, ale i z dětství, kdy jsem byl týrán nevlastní sestrou a emocionálně zneužíván mojí matkou, otec vůbec nebyl, neustále pracoval a do toho ve 12 letech přišel dramatický rozvod rodičů.

Vždycky jsem cítil, že se mnou něco není v pořádku. Mám poruchu pozornosti, jsem hyperaktivní, pronásledují mě neustále myšlenky na sebevraždu, velmi špatně navazuji přátelství, nevěřím si, neumím se rozhodovat, sebemenší nezdar mě srazí na kolena. Cítím v sobě zvláštní melancholii, připadám si hrozně opuštěný. Nechtěl jsem nic jiného, než aby naši mě měli rádi.

V 15ti začaly moje deprese a pak už to bylo horší. Začal jsem kouřit, opíjet se a brát drogy. Potřebuji se vnitřně umrtvit, abych se těmhle traumatickým pocitům ubránil. Přerušil jsem léčbu, došla mě odvaha, vzdal jsem to, závislost je silnější.

Poznámka:

Na první pohled je závislý na uklidňujících prostředcích, ve skutečnosti je ale připoutaný k náhražce za matku. Vlastní matka jej mohla vybavit optimálními hladinami dopaminu na celý život. Na to už je pozdě, a tak se Jan uchyluje k náhražce. I kdyby ho matka chtěla dnes zahrnout láskou, škody, jež napáchala kdysi, tím už nenapraví.

Nedostatečná výživa

Iva (49 let)

Odmala jsem trpěla bolestmi žaludku, až do neurotických projevů. Ve 20 letech jsem měla vřed na dvanácterníku.

V průchodech se dostávám do prenatálního období, jsem embryo, které je plné světla. Najednou do mě teče tmavá tekutina, přicházejí pocity paniky, strach že se otrávím. Vnímá, že to jde od matky, jako by snědla něco špatného. Přichází stažení v oblasti břicha, cítím velký strach z nedostatku, pořád mám málo, stále to souvisí s jídlem. Objevil se silný pocit hladu v břiše a prázdno. Jak to začnu prociťovat, uvolňuje se to. Křičím mám málo, mami pořád mám málo. Jsem v kojeneckém věku a mám hlad, matka pro mě nemá dostatek mléka.

Uvědomila jsem si, že jsem do nedávna měla přehnanou potřebu kontrolovat co jím se strachem, abych nesnědla něco špatného a symbolicky se v tom opakuje, abych se neotrávila. Taky jsem trpěla pocity, abych neumřela hlady, abych měla dost jídla. Když jsem někam odjížděla, brala jsem si spoustu jídla, které jsem nemohla sníst. Dnes je vše jinak, stále se zajímám o zdravé stravování, ale s pocitem klidu a nedělám si zásoby jídla, abych přežila.

Poznámka:

Matčina výživa má na vývoj plodu obrovský vliv. Může být tím nejdůležitějším faktorem rozhodujícím o zdravém vývoji plodu.

zpět